Pojišťovny musí platit skutečné náklady na odstranění škody

Ústavní soud, Brno, TZ 41/14
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 22 925 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která byla způsobena dopravní nehodou. Mezi účastníky nebylo sporné, že za způsobenou škodu odpovídá žalovaný, přičemž pro ústavní stížnost relevantní spor se týkal pouze výše škody. Cena opravy vozidla byla vyčíslena na 78 616 Kč, stěžovateli však byla uhrazena pouze částka 55 691 Kč s tím, že opravou došlo ke zhodnocení vozidla o částku 22 925 Kč. Skutečná škoda tedy činila již uhrazených 55 691 Kč a podle žalovaného by jakoukoli další úhradou byl stěžovatel bezdůvodně obohacen. Obvodní soud pro Prahu 6 žalobě vyhověl a v odůvodnění odkázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. března 2008. Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že dle znaleckého posudku došlo opravou ke zhodnocení vozidla o žalovanou částku, přičemž podle názoru znalce by vozidlo mohlo být nyní prodáno za vyšší cenu. Zaplacení žalované částky by tudíž vedlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatele, čímž se situace podle odvolacího soudu liší od věci, v níž Ústavní soud rozhodoval nálezem, na který odkazoval obvodní soud.
Ústavní soud v odůvodnění nálezu především konstatoval, že se otázkou náhrady škody na havarovaném vozidle a s tím související amortizací zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. března 2008. V nyní projednávaném případě bylo zjištěno, že znalec (potažmo odvolací soud) postupoval v souladu se znaleckým standardem č. 1 z roku 2005, který používají také pojišťovny, a při zkoumání vzniklé škody tedy vycházel takřka výhradně z technických parametrů vozidla, když ve znaleckém posudku konstatoval, že provedenou opravou došlo ke zhodnocení technického stavu vozidla o 50 % ceny materiálu, tj. 22 925 Kč. Jelikož tedy předmětné vozidlo bylo v době nehody v polovině své životnosti (mělo najeto 130 tis. Km, rok výroby 1996), přičemž oprava byla provedena prostřednictvím nových dílů, celková výše škody oproti ceně opravy byla snížena o polovinu hodnoty nových dílů. Takový postup zjištění škody je ovšem nedostačující. Předně takový postup zcela ignoruje všeobecně známou skutečnost, že cena havarovaného vozidla bude vždy nižší, než cena stejně technicky vybaveného vozidla, které dosud havarováno nebylo. I kdyby bylo předmětné vozidlo provedenou opravou skutečně zhodnoceno a nacházelo se v podstatně lepším stavu než před nehodou, stále jsou soudy povinny posoudit, zda je toto technické zhodnocení s to převážit snížení tržní hodnoty vozidla plynoucí z informace, že vozidlo bylo havarováno.
Výše skutečné škody pak podle názoru Ústavního soudu nebyla řádně zjištěna také z dalších důvodů. Je nepochybné, že jednotlivé díly automobilu mají (vzhledem k jejich rozdílné konstrukci a funkci) rozdílnou životnost, vliv na kvalitu a bezpečnost jízdy a liší se také v dalších vlastnostech. Uživatel vozidla či potenciální kupec tak např. budou přikládat odlišný význam skutečnosti, že ojeté vozidlo má nový výfuk, od toho, že byl vozidlu dodán nový blatník. Zatímco tedy výměna některých dílů sama o sobě může vozidlo určitým způsobem zhodnotit, zlepšit jeho jízdní vlastnosti a zvýšit tržní cenu (pomineme-li nyní její snížení v důsledku nehody), výměna jiných dílů je pro uživatele vozidla či případného zájemce o jeho koupi nepodstatná nebo zcela podružná. Vzhledem k této úvaze pak nelze akceptovat postup odvolacího soudu, který výši vzniklé škody snížil o 50% ceny všech nových dílů bez ohledu na to, zda byl stěžovatel jejich získáním reálně obohacen.
V nálezu sp.zn. II. ÚS 2221/07 Ústavní soud konstatoval, že nelze přehlédnout, že poškozenému bylo ono tzv. zhodnocení vozidla protiprávním jednáním v podstatě vnuceno. Opravou vozidla přitom poškozený obvykle sleduje pouze jeho uvedení do stavu před nehodou. Pokud opravu vozidla nelze provést úsporněji a směrovala jen k odstranění následků škodné události, nejeví se Ústavnímu soudu spravedlivé, aby byli poškození pravidelně nuceni doplácet na zprovoznění vozu mnohdy nemalé částky. Uhrazení celé ceny účelně provedené opravy (směřující jen k odstranění následků škodné události) by mělo být pravidlem.
V závislosti na konkrétních poškozených dílech je obvykle možné daný díl nahradit dílem novým či použitým, značkovým i neznačkovým. Po poškozeném samozřejmě nelze požadovat, aby např. objížděl vrakoviště a hledal náhradní díl odpovídající stářím dílu, který byl během nehody poškozen. Na druhou stranu pokud takový díl k dispozici je, není v zásadě důvod jej k opravě nevyužít. Stejně jako při volbě mezi značkovým a neznačkovým dílem je ovšem nezbytné v první řadě zvažovat vliv použití daného dílu na bezpečnost silničního provozu. Nelze totiž poškozeného nutit, aby ve snaze co nejvíce snížit náklady na opravu vozidla (případně vyloučit jeho možné zhodnocení) riskoval bezpečnost svoji i ostatních účastníků silničního provozu tím, že do vozidla nechá namontovat díly výrazně nižší kvality či díly neznámého původu. Důraz na kvalitu dílu se pak pochopitelně bude odvíjet i od reálného vlivu na bezpečnost řízení vozidla. Byť prakticky každá součást automobilu může přímo či nepřímo svou poruchovostí ohrozit bezpečnost řidičů, kvalita např. brzdového systému se v tomto ohledu jeví zjevně důležitější než kvalita stěračů.
Výše uvedené závěry se týkají především právní úpravy účinné v době vzniku škody (zejm. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), ustanovení § 2969 nového občanského zákoníku nicméně již výslovně stanoví, že při určení výše škody se zohlední i to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.